Na 1005Dkm sa toho roku vydala česko-slovenská zostava 9-tich motoriek … tí, čo už absolvovali predošlé ročníky, dobre vedeli, že nikdy vopred nevieš čo na tejto akcii zažiješ, no toho roku sa nám nepodarilo od účasti odradiť až 5 prvoúčastníkov... a tu je reportáž od jedného z nich – "Aloisa".  Pátý ročník akce … 1005 Drsných km proběhla ve dnech 3.5. až 11.5.2013 včetně příjezdu a odjezdu do Radvaně. Byla naprosto celá pod vedením Shreka a musím zde konstatovat, že tak výborně připravenou akci jsem snad ještě nezažil.

Dokonce si ani neumím představit, jakým způsobem nás Shrek vedl po cestách, které někdy ani cesty nebyly. Taky si myslím, že kdyby ho navigovala GPS, tak bychom asi nic jiného nedělali než něco hledali. Ale my jeli cestou necestou naprosto bravurně a bez chyb.

Ráno byl budíček v 3.24. Jak jinak? Vyjeli jsme sice až kolem půlpáté, ale nevadilo. Nás všech devět Captain, Shrek, Farár, Ivan, Kaštan, já, Hrki, Míla a Mika jsme vlastně až ráno zjistili, kdo s námi jede. Po 20 km zdechla Farárovi motorka. U pumpy jsme se ji snažili rozhýbat a úspěšně. Dobrý start! Pak už nám vše fungovalo. Nikdo netušil, co nás na těch "drsných" čeká. Z celé 9-víti členné skupiny jsem znal jen 5 účastníků a ani já se mezi drsné chlapy na motce nepočítal. V Maďarsku jsme přežili hrozné cesty a ve Slovinsku jsme si libovali a přejezd do Rakouska nebyl nijak zřejmý. Po obědě na ROUTE 69 jsme se vydali "do hor".

Nevinně vypadající asfaltová cesta najednou skončila a jeli jsme po avizované šotolině ve výšce cca 1300 m.n.m. Do toho nám začalo pršet, hromy bít a co čert nechtěl i kroupy. Zastavili jsme se Shrekem na dřevěném mostě, sbychom se pokochali krásou přírody a už byl problém se rozjet. Most byl plný krup a zadní kolo klouzalo jako po ledě. Takto jsme křižovali cca 40km po vrcholcích hor, v děšti, bouřce, mlze a vysoké vlhkosti, kdy helma naprosto selhala a muselo se jet s otevřeným hledím. No, potřeboval jsem na brýlích stěrač a z toho, že nic nevidím, jsme byl značně nervózní a nas..štvaný. Čekaly nás horší časy. Dva pády motorek se naštěstí obešly bez následků. Déšť neustával a my se točili po okraji tajfunu pořád dokola v kopcích. Jestli si někdo myslí, že nás Shrek šetřil vyhlídkovou jízdou, tak se mýlí. Jeli jsme někdy na hranici možnosti našich i strojů. V předposledním (asi třetím) slejváku byly kroupy tak velké (víc než 1 cm), že jsem měl strach o plexi. Liják, kroupy, vlhkost, která zamlžila i plexi a zrcátka, bouřka to vše v autě vypadá jinak než na motorce v kopcích bez možnosti úkrytu. Taky jsem uvažoval, zdali vlajka SRCZ na kovové trubce nemůže fungovat jako hromosvod. Možná, že by mi tak blesk vysušil mokré kalhoty.

Nikdo z nás, kromě Shreka, nevěděl, kde jsme a jak daleko ještě máme do hotelu. Bylo už pozdě odpoledne a pořád jsme slyšeli ...už tam budeme, ještě pár kilometrů a jsme tam. No jo, jenže Shrekových pár km může být ještě na pár hodin a ranec nervů a vypětí. Možná by se hodila jednotka vzdálenosti jeden shkm=shrekkilometr!... a rozměr by mohl mít 1km/1hodina/1000m nad mořem/šotolinokroupy.

Do Gozd Martuljek jsme dorazili k večeru. Měli jsme toho dost. Nabalené motorky se špatně ovládaly. Na šotolině jsem si uvědomil nevýhodu mého velkého kufru, který je připevněn k nosiči. Mění jízdní vlastnosti celé motorky a to dost výrazně právě po nerovném terénu.

Hotel příjemný, pokoje čisté a rotunda, která nám umožnila každovečerní grilování na "pahrebe" nám poskytovala útočiště i v dešti. Shrekovy stejky a bifteky byly bez chyby a pak se o nás staral Captain, který vařil, smažil, pekl, griloval a hlavně nalíval.

Jen pro info. Bylo nás 9. Součet věků byl 470 a průměr 52 let. Nejmladšímu je 33 a nejstaršímu 70!!! Členění věku je 33, 43, 47, 49, 52, 52, 61, 64 a 70. Je zajímavé, že na motorkách jsme si byli všichni rovni bez ohledu na věk.

Kromě pondělka, kdy od rána nepřetržitě lilo jsme měli nádherné vyjížďky. I několikrát za den jsme byli v Itálii a Rakousku, motali jsme se jen po horských cestičkách, samé serpentiny nahoru a dolů, stoupání 18%, cestičky spíš pro kola, štěrk, listí, jehličí, kočičí hlavy, sekané tmavé tunely ve 180 stupňových zatáčkách zkrátka celý sortiment všeho, co na cestě mohlo být. Někdy jsme se, díky svižnému tempu neměli čas ani podívat na okolní nádhernou přírodu. Musím konstatovat, že kombinace krásné silnice, zatáček a nádherné přírody bude v nás ještě dlouho uložena, jako nebývalý zážitek. Shrekova několikaměsíční obrovská práce, která předcházela této akci se nám všem vyplatila. Každých x km byla zastávka na otočení listu papíru s itinerářem. Naprosto přesný, přehledný, jednoznačný, ale mi nesrozumitelný.

Při tankování na pumpě někdo volá na Farára: Hoří ti motorka. Farár pomalu slezl v domnění, že se jedná o srandu. Z motoru šlehaly plameny. Hrki vytrhl hasičák, který byl nefunkční. Situaci zachránil Captain, který vzal konev vody a i přesto, že na něj volali - nelij to tam - motor uhasil. Myslím, že Captain zachránil Farárovu motorku a nám všem "fajn dovolenou".

Při cestě na Mangart Shrek avízoval, že tam bude ještě sníh, ale pojedeme tam, kam až dojedem. Přes dva zákazy vjezdu se kolona hrnula nahoru. V tunelu byl napadaný kámen a při výjezdu byl přes celou cestu sníh. Zbývalo jen asi 40cm mezi několikametrovým srázem a hromadou sněhu. V tomto místě ležely kameny a kluzké jehličí. Nebylo radno se dívat dolů, ale zaplaťpánbůh všichni to zdolali tam i zpět. Po asi 200m jsme museli stejně otočit kvůli sněhu a vrátit se. Myslím, že v tomto místě nám všem cvakalo u zadku -bylo to hodně nebezpečné. Nedojel jen Ivan, měl pod kopcem defekt. Má první zkušenost s Antivpichem je zcela negativní. Po aplikaci 2 sprejů do pneu tekutina pořád vytékala jako mýdlová voda i po ujetí několika set metrů. Nepomohlo převázat dírku páskou. Překvapilo mě, že nikdo neměl sadu na lepení pneu - knoty. Na bezdušovky je to zcela nezbytná výbava. Škoda, my co máme duši, jsme odkázáni na Antivpich.

Captain na silnici zastavil skupinu Němců, kteří sice sadu na opravu měli, ale neuměli s ní dělat. Po pár minutách jsme pneu zalepili, nafoukali bombičkou s CO2 a Ivan mohl dojet k pumpě a dofoukat na předepsaný tlak. Bohužel, při cestě domů byl nucen pneu vyměnit v servisu za novou. Proto jsme do Radvaně dojeli ve dvou skupinách.

V Komárně na křižovatce nám Mika oznámil, že jede už dlouho na pětku a nemůže řadit. Ulomená šaltrpáka a smrad ze spojky to jistil. Přeřadil to na 3 a do Radvaně dojel v pohodě.

V Radvani nás už čekala druhá parta a několik známých tváří. Marta dojela s Martinem na motorkách už den předem, aby mohli pomoci Bobymu s přípravou na setkání. Byli jsme všichni rádi, že se nikomu nic nestalo. I Míla konstatoval, že v tom úzkém místě to bylo moc nebezpečné.

Za absolvování 1005 Drsných km jsme dostali odznak od Shreka a od Marty zlatou medaili a Účastnický list, do kterého Shrek doplnil kdo a jak dojel.

V sobotu jsme s Martou a Martinem ujížděli 340km dešti, který nás čekal až v Ostravici, takže já to měl celkem 2649km.

Nechci plýtvat superlativy, ale smekám před Shrekem, který tuto akci připravil. Nevím, jaké byly předchozí Drsné kilometry, ale pro mě byly letošní ty nejhezčí. Ujeli jsme 2009 km z Radvaně do Radvaně a nemyslím, že to byla projížďka růžovým sadem pro každého. Shreku, za sebe ti děkuji.